DAKAR 2017 - názor na akci

Dostávám poměrně hodně dotazů co si myslím o Dakaru jako takovém, jestli je zrovna tohle ještě vůbec "Dakar" atd. Myslel jsem, že to nechám být ale rozleželo se mi to a dovolím si zveřejnit můj pohled...

Asi víte, že se nějak Dakarem zabývám od roku 2006, kdy jsme na poslední chvíli dostali nabídku na výbavu motorky Martina Macka, se kterou v roce 2007 zajel 15. místo prakticky bez zájmu médií. Začal jsem o něm víc psát a postupně psal o dalších motorkářích na Dakaru až se z toho stal celkem velmi populární blog, který v dobách "před Facebookem" měl tisíce čtenářů a dokonce byl v roce 2010 uložen do Národní knihovny ČR jako reprezentativní vzorek. Později (2009) se začalo víc psát na facebookovém profilu (FB pages) a blog už byl postupně jen takové denní shrnutí a jeho význam už je čistě nostalgický. Momentálně má FB stránka necelých 10 tisíc fanoušků a během rallye dosah přes půl milionu oslovených uživatelů. Průměrně zveřejňuji během rallye kolem 60 hlavních příspěvků a 500-700 komentářů. Z pohledu publicisty se tedy dakarem zabývám intenzivně deset let, psal jsem pro několik českých týmů (včetně našeho vlastního novinářského týmu, který byl přihlášený na Dakar 2008) a o kategorii motocyklů mám snad docela přehled. Možná ne tak úzký jako závodníci ale na rozdíl od nich s určitým odstupem a nadhledem. Rovnou se přiznám, že moje nejoblíbenější motorkářská destinace je severní Afrika, projel jsem na motorce trasu ze Španělska do Senegalu po klasických trasách kudy se rallye jezdila, bivakoval jsem v poušti u Ataru, zažil stovky kilometrů dunových polí v Mauritánii a dojel k Růžovému jezeru v Senegalu... Pochopitelně sleduji jiné africké rallye, můj kolega a kamarád se pravidelně účastní jedné z nich jako ORG, další akce tam pořádáme... Prostě tuhle část planety máme rádi. Ale to neznamená, že nedokážu posuzovat Dakar s potřebným odstupem a hlavně realisticky, nikoliv tak, jak si to možná představujeme v našich snech...

První věc, kterou člověk neustále někde slyší nebo čte, je fakt, že Dakar je jen jeden a že je v Africe. To je pochopitelně pravda. Dakar (resp. Lac Rose) až na pár vyjímek býval vždy minimálně na trase rallye, která ho měla v názvu až do roku 2008. Protože jsem byl účastníkem toho nešťasného ročníku, tak si to moc dobře pamatuji - už proto, kolik peněz a času to každého z nás stálo. Dakar sám o sobě nijak atraktivní destinací není. Nejde provnávat s monumentálním podiem v Jižní Americe v roce 2009 a ani starty v Paříži, Lisabonu nebo Granadě porovnávat se startem v Buenos Aires. Mimochodem, rallye Paříž-Dakar se v Paříži startovala jen do roku 1995 (vyjímkou pak byl rok 2001) a všechny evropské etapy bývaly od poloviny devadesátých let víceméně "do počtu" a často jen "prology" proložené dlouhými přejezdy. Takže letošní "prolog" v Paraguayi s nuceným přejezdem z doků by se dal klidně přirovnat ke startům v různých evropských městech, odkud Rallye startovala, i když by klidně mohla startovat rovnou z Almérie nebo jiného přístavu na jihu Španělska. Ale to není tak podstatné. 

Hlavní je, že Rallye Dakar je obchodní značka. Není vůbec vázaná na město Dakar, které mimochodem nikdy oficiálně nemělo s rallye nic společného a cílem rallye nebýval ani Dakar ale Růžové jezero, které je od Dakaru asi 40km a nachází se u Sangalkamu. Takže ty místopisy nejsou až tak přesné a důležité. Ale já bych určitě neviděl jako problém Dakar, což je pro některé lidi ale nejdůležitější. Podstatnější je charakter závodu. Dakar vždy býval dálková etapová rallye a když pomineme mimořádné situace, tak se délka trati odvíjela od vzdálenosti startu a cíle, což je v případě Paříže minimálně 6000km i kdyby se jelo úplně po pobřeží. Takže jezdci jsou zvyklí na dlouhé spojovačky, není to nic nenormálního. Ale vlastní etapy v poušti (a tím nemyslím Maroko ale oblasti Mauritánie, Mali nebo Alžírska) spojovačky téměř nepotřebují, protože se etapa dá natáhnout téměř z bivaku do bivaku a stovky kilometrů speciálu v dunách není žádný problém. 

V Jižní Americe takové rozsáhlé možnosti nejsou - jedním z důvodů je třeba fakt, že se v pouštích nedá nebo nesmí jezdit všude a pouště nemají rozlohu Sahary a navíc to jsou charakterem převážně hamady a ne ergy. I populární Atakama má délku slabých 1000km a na šířku jen asi 100km. Sahara má proti tomu rozlohu 9 milionů km2. To je nesrovnatelné. Všude jinde je poměrně zalidněná krajina, což znamená silnice a v terénu spousty cest, plotů, obdělané půdy apod. Naplánovat navigační závod tak, aby se jezdilo relativně volným terénem a ne dlouhé úseky po jediné jasné cestě mezi ploty je obtížné. Marc Coma to letos udělal, víc se v těch oblastech asi udělat nedalo. Ale cena za to byla vysoká - velké vzdálenosti mezi měřenými úseky, které navíc spadaly do oblasti klimatických výkyvů v tomto ročním období a především - vysoké nadmořské výšky. To byl asi hlavní problém letošního ročníku. 

Pochopitelně značná část startovního pole byla zvyklá z minulých let na závod, který nebyl vlastně pouštní navigační rallye ale něco mezi WRC a supercrossem, když to trošku přeženeme. Najednou tady byly obrovské vzdálenosti přejezdů, závodníci byli unavení a měli zdravotní potíže z obrovských nadmořských výšek (na které se pořádně připravili jen někteří), trápilo je počasí a ke všemu museli navigovat, protože jet slepě za někým špatnou cestou znamenalo obrovské ztráty za chybějící waypointy a čas hledání správné trasy. Dá se pochopit, že tohle vyhovovalo jen části závodníků. Ale podle mého názoru je myšlenka správná - návrat k navigační rallye. Jen je otázka, jestli tato myšlenka je realizovatelná v kombinaci s těmi dalšími faktory, které změnit nejdou (nadmořská výška a vzdálenosti oblastí). 

Když se podíváme na Rallye Dakar z jiného pohledu, tak si člověk musí nejdříve uvědomit, že mluvíme o jednom z největších motoristických světových podniků, který má větší rozsah (i dosah) než cokoliv jiného - 24h Le Mans nebo závody F1 jsou proti Dakaru "sranda akce". Le Mans má (neoficiálně) 250 tisíc diváků kolem trati, závody F1 za celý rok 3.5 milionu diváků (kteří pochopitelně za to zaplatí). Za 14 dnů jihoamerického Dakaru se na závodníky přijde podívat 4-5 milionu lidí (pochopitelně neplatících) v 50 oficiálních zónách pro diváky ale i v terénu. Z pohledu sponzorů je Dakar opravdu unikátní. F1 je divácky pochopitelně větší ale jen asi o 10-12%. Ale 1200 hodin přenosů (asi sedm let se tato hodnota příliš nemění) do 200 zemí světa prostřednictvím 70 televizních stanic, to je opravdu záběr. Bohužel zejména divácká sledovanost přímo kolem trati je jedna z věcí, která vadí příznivcům "oldschool" rallye. V Africe po prvním týdnu fandilo kolem trati jezdcům pár stovek pastevců. V Jižní Americe jsou to stovky tisíc. 

Nicméně je jasné, že Rallye Dakar je obrovský business. ASO nikdy nezveřejnilo žádná přesná čísla ale odhad hovoří o příjmu 100-130 milionů EUR. Pořadatelské země musí za pořádání rallye na svém území platit obrovské částky, to byl jeden z důvodů, proč se Dakar nejede v Chile. Podle opět neoficiálních informací si ASO řeklo o částku přibližně 4 miliony dolarů a odhadované příjmy všech pořadatelských zemí jsou odhadované na 300 milionů. Takže by se to mělo vyplácet ale v případě Chile převládl názor že rallye tohoto rozsahu je náročná na životní prostředí, zvyšuje nároky na chybějící infrastrukturu v bivacích. Už jen čísla jsou impozantní - přes 1000 vozidel, 22 tisíc pořadatelů z řad uniformovaných sborů (policie, armáda..). Pochopitelně že ASO se stará, aby dopad na životní prostředí byl minimální, na trati jezdí úklidové čety, které pečlivě sbírají každou stopu po závodnících, v bivacích se stovky lidí starají o totální dekontaminaci celého prostoru po přesunu na další místo a ASO udává, že zcena kompenzuje uhlíkovou stopu, kterou celá rallye zanechává. Ale je jasné, že sedm vrtulníků nad tratí není úplně bez vlivu na především zeleně orientované politiky. A v případě Chile bylo hlasování velmi vyrované (40:30) ale převážily právě tyto faktory. 

Všechny, doslova všechny ostatní dálkové rallye jsou v součtu menší než Dakar. Nemá smysl je porovnávat, protože jsou jiné. Ne že by byly špatné, naopak. Mohou být mnohem blíž původní myšlence Dakaru než ten Dakar opravdový ale jsou mnohem menší jak počtem účastníků, tak zájmem diváků a potažmo zájmem sponzorů. A tohle je uzavřený kruh. Diváci chtějí vidět své hvězdy, jejich týmy se budou účastnit akce, která má mediální sledovanost a odpovídající zajištění (například vrtulníky na zajistění rychlé pomoci). Pořadatel malé nebo menší akce si to nemůže dovolit, protože nemá rozpočet pokrytý penězmi sponzorů a ti do té akce peníze nedají, protože nemá sledovanost. Jedno souvisí s druhým. 

Už když se jezdil africký Dakar tak v závěru se ozývaly hlasy, že podpora značkových týmů nejde srovnávat s ostatními, že piloti továrny mají maséra a tým má rychlou asistenci nebo i dvě (auto s náhradními díly přihlášené normálně do závodu) a že má peníze nasadit ke každému pilotovi jednoho nebo dva "nosiče vody" kteří v případě problémů poskytnou díl ze své motorky apod. A tohle bylo v době, kdy tyto hvězdy spaly ve stanu nebo ve spacáku na koberci v jídelně v bivaku. 

A dnes? Obytné auto je naprostý standard až na kategorii Malle Moto, která se občas mihne v sestřihu a to je všechno. Podmínky jaké měli na Malle Moto bývaly dřív pro všechny - nebylo normální vézt víc věcí než tu pověstnou bednu a někde náhradní kola nebo díly motoru. I tenkrát dokázaly tovární mechanici postavit prakticky novou motorku za pět hodin doslova z vraku. Dnes to je běžné i u soukromých jezdců a nikdo se nad tím nepodivuje. Dřív bylo běžné, že menší týmy (např. holandský tým Yamaha) měl jednoho manažera a pár mechaniků, dnes je na akci lidí mnohem víc. A protože za každého se platí přinejmenším 10 tisíc EUR, tak to jsou nezanedbatelné příjmy, takže z pohledu organizátora je nesmysl očekávat, že by měli jakékoliv snahy o omezení počtu účastníků z řad doprovodů. Spíš naopak. Jezdci samotní, možná kromě továrních, kteří mají smlouvy a je jim nejspíš "profesionálně" jedno, jakou akci jedou, jsou pochopitelně nadšení z toho, že je o ně takový zájem. Vidí, že když jedou na Dakaru, sleduje je řádově víc lidí než kdyby jeli cokoliv jiného kdekoliv jinde. Dakar prostě táhne. A tohle je také návykové. Závodník, který zkusí atmosféru Dakaru se toho velmi těžko vzdává, zejména když cítí, že by měl na lepší umístění, možnost zlepšovat se. Ale zcela nepochybně, což jsem si ověřoval u závodníků, je rozdíl mezi jásotem statisícového davu v Buenos Aires, kde lidé znají jednotlivé jezdce, sledují jejich pozice a i když mají své favority z jihoamerických zemí nebo alespoň ze španělsky mluvících, aplaudují a jásají i když kolem jede český závodník, kterého tam vidí poprvé. V Africe to bylo jiné a tahle atmosféra je pro většinu závodníků příjemnější - i když nám divákům přijde asi atraktivnější jízda v saharských dunách téměř bez diváků s vyjímkou vesnic a měst. 

Podle charakteru závodu se také změnily motorky. Je naprosto jisté, že vítězné tovární speciály z vrcholných afrických ročníků by měly velké problémy i v rukou nejzkušenějších závodníků v jihoamerických podmínkách. 700km jízdy převážně po dunách, písečných polích a vyschlých vádí je něco jiného než jízda v technicky náročném terénu. I když letos to byla trošku jiná trasa, pořád to nebylo na africké pouštní speciály s vyšším objemem, hmotností a stabilitou pro jízdu vysokou rychlostí v písečných kolejích. Srovnejte si africký roadbook z let dávno minulých s tím dnešním. Namísto jednoho políčka na 80km speciálu tam je políčko každých pár kilometrů a téměř každé třetí nebo páté má jedno nebo více varování. Je to skutečně nesrovnatelné. S tím je pochopitelně spojená změna navigace, význam azimutů v posledních letech výrazně poklesl, zvýšil se počet skrytých waypointů umístěných tak, aby bylo technicky náročné je projet. 

Údajů na GPS je méně, kontrol na trati je více a jsou v kratších vzdálenostech a zkrátily se vzdálenosti mezi tankovačkami. Dnes si jezdci zajedou několik málo kilometrů a je to tragédie. Dřív to bylo i několik desítek kilometrů a stále se dalo vyhrát. Zkrátka podmínky jsou nesrovnatelné a tomu se postupně přizpůsobila technika, jízdní styl a všechno ostatní. Je naprosto iluzorní si myslet, že by se závodníci samotní chtěli vrátit k tomu "africkému" stylu - bivaky bez karavanů, vlastních kuchařů a pohodlného spaní. Když se zeptáte co nejvíc závidí motorkář z Malle Moto jezdům v ostatních kategoriích, tak slyšíte stejnou odpověď - nikoliv mechaniky, manažera nebo kamion plný náhradních dílů ale spaní v karavanu s možností vlastního vaření bez nutnosti chodit kilometry do kantýny! Opravdu myslíte, že by závodníci chtěli spát pokrytí pískem na koberci nebo v sauně vyhazovacího stanu a jíst stále se zmenšující zásoby stravitelného jídla v kantýně? Ani náhodou!

Napadlo mě to už během rallye a tak jsem se zeptal několika závodníků, se kterými komunikuji nebo prostřednictvím jejich manažerů, jestli by vyměnili Dakar v Jižní Americe za spartánský Dakar v Africe tak, jak si ho pamatují z let před rokem 2008. Nikdo by se k tomu vrátit nechtěl. Baví je ježdění v technicky náročnějším terénu, všichni jsou spíš už orientovaní na enduro než na rychlostí dálkovou rallye a jejich motorky už na ten starý styl nejsou ani ideální. Pokud by byly podmínky podobné jihoamerickému Dakaru - to znamená karavany, servisní vozidla, přístup k internetu atd - tak dejme tomu ale rozhodně ne ten způsob, jak se jezdilo tenkrát. A zajímavé je, že po Africe moc netouží ani jezdci z Malle Moto, kteří jinak na Dakaru žijí hodně podobně, jak to bývalo dříve zvykem. I tyto jezdce baví závodění spíš v rozmanitém terénu, který nabízí Jižní Amerika. Navíc v poslední době i tam dochází k výraznější profesionalizaci jezdců, kteří se opravdu připravují a bojují o "bednu" i v této kategorii. Těm ambiciózním nejde jen o dojezd ale o výsledek, který ovlivní nejen štěstí ale i jejich dovednosti a vytrvalost.
 

Takže ačkoliv můžeme "volat" po návratu Dakaru "tam kam patří", je to podle mého názoru naprosto utopické. V oblastech severní Afriky naprosto. Dovedu si představit jen jediný důvod, proč by ASO pořádalo Dakar v nějaké jiné oblasti - třeba v pouštích Namíbie, kde měli dokonce oficiální nabídku. Důvodem by byl tlak na jihoamerické země, které by tím postrašili, že se tam už nevrátí. Protože i když se to může zdát jako nepodstatné, tak hlavní je především business a ten je bezkonkurenčně v Jižní Americe a ne v Africe. Alespoň ne teď. Dakar je obchodní značka, která stále naplňuje myšlenku nejtěžší rallye světa - i když ne v tom původním stylu, který bych se nebál označit jako spíš závod dobrodruhů a to i v dobách profesionálních týmů. 

Dakar jsou komerční a propagační akce pro statisíce lidí v městech, kde jsou bivaky. Jsou to sponzorské show pro místní diváky, obrovský záběr reklamy v televizích v těch zemích, kde se Dakar jede a v sousedních. Hlavní cílovou skupinou nejsou zákazníci ve Francii, Holandsku nebo třeba v Rusku ale místní trhy. A o tohle všechno by přesunem přišli. Takže podobně jako se už dávno nevyrábí japonské značky aut jen v Japonsku a německé v Německu, tak Dakar se prostě nejede v Africe ale tam, kde je to momentálně nejvýhodnější. A v tomto případě naprosto sedí známá cimrmanovská věta: "Můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co se proti tomu dá dělat."