dakar12

Přes Cordillery



Je to hřích, vypůjčit si nadpis od pánů H-Z, byl by hřích to neudělat, protože i pro mne to byla objevná cesta. Dakar zrovna překonává toto pohoří po sedmé a já měl to štěstí být čtyřikrát u toho.
Škoda, že si dakarskou trasu nejde nahrát do mozku a pak si ji dle nálady kdykoli přehrát. Bylo by to báječné pro nostalgické vzpomínání a bezvadné i pro aktivní účastníky, protože už tradičně se některé etapy více, či méně opakují. Pravdou je, že vám v hlavě zůstanou útržky trasy, jen promile těch tisíců kilometrů a stovek hodin kdesi na tratích Afriky nebo Ameriky. O to víc je zvláštní, že přejezdy And si dokáži vybavit v rozsahu, že by to vydalo i na desetiminutovku Youtube.

  Poprvé to bylo v pátek 9. 1. 2009, to už jsem se svým dakarským pitbajkem jel jen po doprovodných trasách, ale přejezd z Mendozy do Valparaisa přes Paso Libertadores byla s maličkou motorkou také výzva. Překrásná silnice se klikatí údolím, na úbočích jsou sjezdovky a dole u řeky půjčovny raftů a hospůdky. Jestli si dobře vzpmínám, tak celou trasu lemuje stařičká železnice, proč ne, vždyť nejvýš se dostanete do 3500 metrů. Tam byly i celní formality, včetně prohlídky batohu na zádech, protože mezi Arg. - Chile se striktně nesmí vozit žádné potraviny, hlavně rostlinného původu. Po pár kilometrech velký zážitek, jen z jednoho místa se lze podívat na nedalekou sedmitisícovku Aconcagua, nejvyšší v Andách, a pak už sešup dolů do tepla v Chile. Asi dvakrát jsem zastavil a zejména místní babičky se na mne vrhaly, jako by se jim vrátil syn z války, ale v těch větších městech byl v Chile Dakar přijímán podstatně vlažněji než v Argentině, třeba u benzínek byli místní vyloženě zpruzeni, že je nějaká rally zdržuje, Ale ti, co se šli na rally podívat například k bivaku, byli skvělí, Chile je moc sympatická i díky lidem. U Valparaisa jsem zažil malou perličku, to když mě dojel Cyril Despres, tak se gestikulací ptal, jestli jsem v závodě, myslím, že pár vteřin byl na mrtvici, že jsem mu to ten den dal..

   Zpátky jsme se vraceli o týden později z Copipapa přes Paso de Pircas Negras. Po pár kilometrech se odbočí na prašnou pistu, která se klikatí až na vrchol. Dole jsou neskutečné vinice v údolích, jak namalované do pouště, zeleň, plot a za ním Atacama. Nahoře ve výšce přes 4000 metrů kupodivu nebyla ani zima, tak jsem si dal sváču a nebýt toho, že mi tam nehořel zapalovač a bez cíga si vysokohorské omámení moc neužijete, tak tam apaticky sedím dodnes. Nechápu, co na tom to horolezci vidí. Vlastně chápu, camelku jsem si nedal, ale v té výšce se chováte jak po dvou jointech. Dolů to byla pecka, podívaná i to svezení a potom to šílené vedro u La Riochy. Je to hnusné i na motorce, vzduch jak horký fén, ale piťas jel jak z praku celých těch 800 kilometrů.

 Paso de San Francisco jsme o rok pozdějí přejížděli asistenčním Sprinterem. Nejvíc si pamatuju, že tomuhle medvědovi dole nefungovala klimoška, nahoře topení, ale dolů do Copiapa to naštěstí brzdilo statečně. Těch skoro 5000 metrů mě ani nepřišlo a podívaná na slané jezero Laguna Verde je třešničkou na dortu. Asfalt je jen kus z argentinské strany, zbytek prašná pista a dost klikatá, hlavně pro autobusy, které na rally stěhují organizátory a novináře, některé zatáčky najíždějí na hodně nacouvání. Moje Vierka má bezvadný zážitek z ročníku 2009. Její kolega novinář Honza Říha zasedl prestižní sedačky vpředu nahoře v patrovém Neoplánu. Vireka se probudila po pár stech kilometrech a kouká, jak skála olizuje čelní sklo a to pak ještě docela dlouho. Ještě, že nebylo vidět, co je z druhé strany cesty. Motorkáří to krom zimy a sněhu měli dneska rychlé, ale autům a kamionům nezávidím. jsem zvědavý, jestli se sobotní etapa stihne.

 Po čtvrté jsem pohoří přejižděl v asisťáku o pár dní později opět přes nízký a asfaltový Libertador. Tentokrát to byl lehce opruz, protože z chilské strany spravovali silnici, k tomu supící místní kamiony, v autě to stojí za houby vždycky, ale podíváná vlevo hleď na Acongaguu a Cordilerry vůbec se nikdy neomrzí, Takže příští rok si asi nakoupím nějaké cajky na moji opici u tůratecha a vyrazím za mototuristikou. Mám v lednu mrznout tady, nebo v těch kordylerách.

Ivoš Kaštan